O nás
Co napsat o nás, asi něco jak to vše začalo. pokusím se o to ve zkratce.
Psal se rok 1983, mě byl 1 rok a rodiče si pořidili střední kníračku se jménem Dita. Vyrůstal jsem s ní, lezla mi do postýlky, a po přestěhování putovala na zahradu. Když jsem dospěl z mimina do dítěte a bylo mi tak 7-8let začal jsem se za ní vkrádat do kotce a na zahradu. Občas mě našli v její boudě, obas mě našli jak s ní baštím párek, jednou kousne ona jednou já, a jednou mě nenašli vůbec, sebral jsem vodítko, ukradl jí z výběhu a mazal jsem s ní do lesa, to mi bylo 8 let. Po návratu jsem dostal obrovský kázání které jsem poštěl pravým uchem dovnitř a levým ven. Ostatně tenhle dar mám do dnes. Nicméně, když jsem ji "kradl" pravidleně tak to otec vzdal a nechal mě být, od té doby jsem si ji bral na prochajdy legálně.
Asi tak jako každý i já zatoužil po svém vlastním psovi kterého vše naučím, svého parťáka pro dětsví a život. A asi tak jako každý rodič tak ani moji rodiče nevěřili tomu že mi to vydrží a tak mi to pro jistotu zakázali. Po urputném naléhávání, vylepování plakátů německého ovčáka, lepení všemožných fotek z časopisu PPČ jsem si štěňátko vybral sám. Byla to náhoda, když šla známá s ním na procházku, nechal jsem jí přijít k nám aby se přimluvila u táty. A světe div se, asi po roce a půl jsem měl vlastní štěně. Jmenoval se Alan, z původně čistokrevného ovčáka se vyklubal NOxBaset, jinak řečeno ovčák na krátkých nohách. Chtěl jsem ho vše naučit, denně jsme spolu chodili ven na 3-4h, Byl úžasný a učenlivý, nemusel jiný psi a k lidem byl milí, ale zároveň nedůvěřivý. Byl trochu dominantní a ostřejší povahy. Kdoví proč mi táta nedovolil chodit na cvičák, tak jsem se tam musel vkrádat dírou v plotě když tam nikdo nebyl. Cvičil jsem sním podle knížky, a základní povely jsme zvládly.Nutno říct, že mu to šlo tak nějak samo a poslouchal celý život na slovo.
Dožil se uctyhodného věku 15,5 roku. Moc rád na něj vzpomínám, jeho odchod, který jsem nechal ukončit já mě dost zasáhl a dalšího psa už jsem nechtěl. Moc to bolelo. Ale, jelikož podle slov mé manželky nebylo se mnou k vydržení, umluvila mě a po půl roce jsme vybírali nové štěndo.
Zalíbil se mi retrívr, a tak jsme si našli štěndo na Hoře Sv. Kateřiny, bylo tam 8 klubíček, ale jen jeden mi dokázal usnout v podpaží pod bundou v náručí.
A to byl můj Ronny. Jaký já měl plány, bude z něho záchranář atd...
Veškeré cíle mi obrátilo na ruby příchod do ZKO Krupka k výcvikářce p. Janečkové. Tam jsem přičuchl ke sportovní kynologii, ona mě do všeho zasvětila, ujala se nás a vede nás do dnes. Baví nás to, cvičit jsme začali v 18 měsících, máme splněných už několik zkoušek z výkonu, máme za sebou několik závodů a pořád se nenudíme.
Jenže, jako správný pejskař nemůžu zůstat u jedináčka, a zatoužil jsem ještě po dalším pejskovi a tentokrát Německém ovčákovi. Matku mého budoucího štěnda jsem měl vybranou dlouho, byla to Vikina z Milberku (maj. Alena Janečková) a otce jsme našli o asi 2 roky později a stal se jím Akir Baron Anrebri. Z těchto dvou se narodilo několik štěňat a jedno z nich si vybralo mě tím že mě hryzlo do brady, byla to Gira z Jan-Ru.
Nyní se můj tým rozšířil a už válčím se dvěma psi a musím říct, že občas je to makačka, ale stojí to za to.